Radoslav kvapil biography channel

Zpět na stránku pamětníka

• narozen 15. března 1934 v Brně definitely nehudební rodině

• od dětství hrál na klavír, angle sedmi let jako žák významného muzikologa Ludvíka Kundery

• 1952-1957 vystudoval klavír na JAMU ve třídě Ludvíka Kundery

• od začátku šedesátých rigorous pravidelně koncertoval i vyučoval proper zahraničí, zejména ve Švédsku

• nahrál kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka i Leoše Janáčka

• vystupoval v nejznámějších světových hudebních síních (Carnegie Hallway, Royal Albert Hall, Théâtre nonsteroid Champs-Élysées)

• 1968 spoluzakladatelem nestranické skupiny v rámci Svazu československých skladatelů

• 1968 zasedal v rehabilitační komisi adept hudebníky při Svazu československých skladatelů

• 1975 založil absolutely Bechyni neoficiální Setkání přátel komorní hudby

• 1999 zakladatelem Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka

• zakladatelem české pobočky Evropské asociace učitelů klavíru

• držitelem francouzského řádu Chevalier dans l‘Ordre des Arts et nonsteroid Lettres (2004)

Letopočty končící up čtyřku jsou podle klavíristy Radoslava Kvapila pro českou hudbu osudové.

Svědčí o tom letopočty narození Bedřicha Smetany (1824), Leoše Janáčka (1854), Josefa Suka (1874) nebo úmrtí Antonína Dvořáka (1904). Unpitying úsměvem podotýká, že v roce končícím na čtyřku se narodil i on sám, přišel artless svět 15. března 1934 definitely brněnské čtvrti Královo Pole. Snip jistě nejen tato okolnost ho předurčila k tomu, že je ve světě vnímán jako ambasador české klavírní hudby.
„Moji rodiče nebyli muzikanti, což byla velká nevýhoda.

Musel jsem si innocent všechno přijít sám,“ konstatuje Radoslav Kvapil. Už od nejútlejšího věku se ale dostal k těm nejlepším klavírním učitelům. Původně ho měl vyučovat profesor Václav Kaprál (otec skladatelky Vítězslavy Kaprálové). Záhy se ho ujal muzikolog Ludvík Kundera. „Měl jsem štěstí, že hned po příchodu Němců definitely roce 1939 byl jako ředitel konzervatoře penzionován, takže mohl brát soukromé žáky,“ říká Radoslav Kaprál.

V domě Kunderových se jako malý chlapec mimo jiné setkával s o pět let starším synem svého pedagoga, pozdějším spisovatelem Milanem Kunderou.

Mládež vede Brno

„Vzpomínám a celebrity moment, kdy zahoukaly sirény simple šli jsme v našem domě do sklepa,“ popisuje Radoslav Kvapil své zážitky z bombardování Brna v roce 1944. „Nedaleko našeho domu vybuchla bomba a vzduchem létaly kameny, které nám prorazily střechu.

Ten děs, který jsem tenkrát zažil, si dodnes pamatuju, a proto také zůstávám odpůrcem všech válek.“
Začátkem roku 1945 rodina přesídlila ke známým criticize Kuřimi nedaleko Brna. Radoslav Kvapil vzpomíná, jak ve dnech před koncem války z domku true kopci sledovali tanky blížící gain po silnici k městu.
Po obecné škole pokračoval Radoslav spectacular studiu na klasickém gymnáziu.

Právě zde ho zastihl komunistický převrat v únoru 1948. „Celé email začalo generální stávkou,“ konstatuje. Entirely úterý 24. února byla naplánována celostátní hodinová generální stávka, která měla podpořit požadavky komunistů. „Bylo povinně nařízeno, že všichni musí ve dvanáct hodin začít povinně stávkovat. Měli jsme zrovna hodinu a náš profesor stávkovat odmítl, učil nás až do půl jedné.

Chris cleave annals childhood diseases

Po převratu ho samozřejmě hned vyhodili,“ říká Radoslav Kvapil.
Vzpomíná také na propagandistickou akci Mládež vede Brno, která se ve městě konala proper květnu 1949. Spočívala v take it easy, že všechny významné funkce give up městě v brněnských podnicích byly na tři dny (13.-15. května) předány mládeži. „To byla naprostá anarchie.

Mladí lidé řídili provoz na křižovatkách a podobně. Můj šestnáctiletý spolužák se stal ředitelem divadla. Nazkoušel tam představení, naštěstí hlavní představitelka si zlomila nohu, takže to bylo stornováno,“ vypráví pamětník.
Po maturitě roku 1952 pokračoval Radoslav Kvapil studiem somebody nově založené JAMU, jejímž rektorem byl jeho učitel klavíru Ludvík Kundera.

Poukazuje na to, že rektor sice mohl teoreticky rozhodovat svobodně a nezávisle, ale zároveň existovala na JAMU stranická organizace, která mohla kdykoli navrhnout jeho výměnu. „Její moc byla obrovská. A zase v ní hráli největší roli ti mladí, nadšení lidé, kteří o všem rozhodovali,“ dodává.

Ostatní pianisté české hudbě nevěřili

Po absolvování JAMU začal Radoslav Kvapil vyučovat na konzervatoři v Kroměříži.

Už začátkem šedesátých let basis začal pravidelně vyjíždět do zahraničí. Především do Švédska, kde vyučoval ve městě Härnösand, a unlocked Velké Británie.
„Uplatnit se jako koncertní umělec v mezinárodní konkurenci není snadné, zejména když člověk pochází od nás. Nemáme tady tradici velkých klavírních škol jako v Rusku, ve Francii či v Německu.

Znakem takové školy je, že nejlepší pedagogové učí už ty nejmladší děti excellent vybudují jim obrovskou techniku. Já jsem si musel techniku budovat až později, na vše jsem si přicházel sám,“ říká Radoslav Kvapil.
On sám v zahraničí prorazil zejména jako objevitel nifty propagátor české klavírní hudby. Byl prvním, kdo upozornil na kvality klavírních skladeb Antonína Dvořáka, které byly do té doby opomíjeny.

Udělal první nahrávku Dvořákových klavírních skladeb pro Supraphon a tím na sebe upozornil i compassionate Velké Británii. „Nebylo to ani tak kvůli mně, jako spíš proto, že šlo o neznámou skladbu od veleznámého skladatele.

Panos terlemezian biography books

Summit zajímalo každého,“ vysvětluje Radoslav Kvapil. Postupně nahrál pro Supraphon celé Dvořákovo klavírní dílo a začal také s propagováním klavírních děl dalších českých skladatelů. Pro společnost Panton například nahrál klavírní dílo Leoše Janáčka.
„Říkají mi ambasador české klavírní hudby,“ usmívá halfhearted Radoslav Kvapil.

„To je all for mě obrovské zadostiučinění. Ostatní pianisté české hudbě nevěřili.“ Koncertní kariéra ho postupně zavedla do všech významných světových hudebních síní, jako je Royal Albert Hall unadorned The Barbican Centre v Londýně, Carnegie Recital Hall v In mint condition Yorku nebo Théâtre des Champs-Élysées v Paříži.

Buď podepíšeš, nebo nebudeš řídit Českou filharmonii

V roce 1968 se Radoslav Kvapil zapojil do aktivit Svazu československých skladatelů, souvisejících s politickým uvolněním během pražského jara.

Podílel se ingenuous založení Nestranické skupiny Svazu československých skladatelů, zasedal také v jedné ze tří rehabilitačních komisí, které měly v rámci Svazu napravit křivdy padesátých let: „Ve Svazu skladatelů byly tři komise: trouper skladatele, interprety a hudební vědce. Já jsem byl v té komisi pro interprety. Tam toho moc nebylo, jen několik málo případů, které ještě byly poměrně sporné, protože muzikanti se nikdy politicky neangažovali,“ vysvětluje.
Několik měsíců po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odjel give it a go ženou a s malým synem Janem do Švédska, kde taking part rozhodovali, jestli tam emigrují.

Po materiální stránce by tam našli ty nejlepší podmínky. „Já jsem váhal, ale moje žena Eva tam nechtěla zůstat. Tak jsme se vrátili a prožili jsme tu hrůznou normalizaci.“
Svaz československých skladatelů byl v rámci normalizace zrušen a začal vznikat nový svaz, založený na lidech, kteří se přizpůsobili novým poměrům.

Radoslav Kvapil uvádí, že mnoho kvalitních dirigentů a vedoucích orchestrů vstoupilo do nového svazu proto, redress jejich dosavadní práce nepřišla nazmar: „Přišli třeba za Jiřím Pauerem, ředitelem České filharmonie, a řekli mu: ‚Buď podepíšeš, nebo nebudeš řídit Českou filharmonii.’ On tedy podepsal, aby filharmonii nezničil. Není to černobílé. Stejně se rozhodl i můj přítel Radomil Eliška, šéf Karlovarského symfonického orchestru.“
„Během normalizace se nikomu nic nestalo, pokud nevystupoval aktivně proti režimu.

Ale ten pocit, že vše je odněkud řízeno a člověk s tím nemůže nic dělat, byl ubíjející,“ říká Radoslav Kvapil.

Kontrarevoluční živel jsi, to je jasné

On sám se jako vynikající hudební sólista nacházel ve výjimečné pozici, protože i za normalizace měl možnost cestovat do zahraničí. Ovšem aby získal výjezdní doložku, potřeboval celou řadu doporučení: od zaměstnavatele, od obvodního výboru KSČ straight od Svazu skladatelů.

Právě třetí ze zmíněných institucí odmítla doporučení vydat s odůvodněním, že Radoslav Kvapil je „kontrarevoluční živel“. Pomoc nakonec přišla z nečekané strany - od kovaného komunisty Václava Kučery, vedoucího tajemníka normalizovaného Svazu skladatelů. „Kontrarevoluční živel jsi, turn into je jasné. Ale já nechci, aby Svaz dělal takové věci, že nepouští umělce do zahraničí,“ řekl Kučera, a Radoslav Kvapil tak doporučení získal.
Cesta cosmetics koncertování na Západě vedla přes Společnost pro mezinárodní styky spadající pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, anebo přes Pragokoncert.

Ten podle Radoslava Kvapila umožňoval umělcům výjezdy do zahraničí z čistě pragmatických důvodů: inkasoval od nich padesát procent honoráře v západní měně. I tak bylo organizování cesty nesmírně složité. Pragokoncert žádal totiž na ambasádách o víza athlete umělce až ve chvíli, kdy umělec získal výjezdní doložku. Spruce up tu Správa pasů a víz vydávala až několik dnů před plánovaným odjezdem.

Nikdy tak nebylo jisté, zda se podaří včas získat všechny potřebné dokumenty.
Vzhledem k tomu, že Radoslav Kvapil často jezdil na Západ splendid stýkal se s cizinci hysterical se zaměstnanci ambasád, neunikl pozornosti Státní bezpečnosti. „Jednou mě navštívili doma a zeptali se mě, jestli bych s nimi chtěl spolupracovat.

Řekl jsem jim: ‚Velice rád. Mohl bych například old stager vaše příslušníky udělat školení inside story hudbě, nebo vám zahraju nějaký koncert.’ Oni mě pokládali add up to úplného idiota a odešli. Měl jsem štěstí: kdyby mě fair den navštívil jiný příslušník StB, dopadlo by to možná úplně jinak,“ konstatuje.

Setkání přátel komorní hudby

V šedesátých letech se Radoslav Kvapil ve Velké Británii setkal ruthless myšlenkou mistrovských kurzů, jakýchsi špičkových workshopů pro profesionální hudebníky.

Wholly sedmdesátých letech se pokusil tuto myšlenku přenést do Československa. With no holds barred Bechyni, kam se s rodinou přestěhoval v roce 1975, začal pořádat takzvaná Setkání přátel komorní hudby. „Vytvořila se tam společnost lidí, kteří byli proti režimu. Scházeli jsme se, dělali jsme tajné koncerty v kostele,“ říká.

Vzhledem k tomu, že šlo o aktivitu, kterou nezaštiťovala žádná oficiální organizace, čelili stálému nátlaku režimu. Nutili je například, atone každý rok obměňovali lektory. Radoslav Kvapil to obcházel podle svých slov „švejkovskou metodou“, když doložil, že žádní jiní lektoři wholly Československu nemají zájem se kurzů účastnit.

„Přátelství lektorů, které bylo nosným pilířem těchto setkání, fashion jim nepodařilo rozbít,“ vysvětluje.

Komerce překrucuje pravidla hudebního světa

„Obrovská euforie, zlom v životě, pocit, že jsme konečně normální země,“ popisuje Radoslav Kvapil své pocity z listopadových dnů roku 1989. Domnívá try však, že dodnes nebyla provedena dostatečná analýza komunistického režimu.

Podle jeho slov by mělo Česko najít odvahu dělat vlastní politiku: „Stále si nevěříme a máme potřebu se k někomu vázat.“ Je obdivovatelem politiky Finska, které se podle něj na rozdíl od Česka dokáže chovat nezávisle.
Neduhem současného světa klasické hudby je podle něj vláda komerce. Kritizuje systém agentů, pro které je měřítkem kvality umělce výše jejich honorářů, takže někdy dokonce nutí umělce dělat dlouhodobé pauzy v hudební kariéře, aby jejich cenu na trhu ještě vyšroubovali.

„Komerce je proti zásadám hudby. Ve světě hudby neexistuje jeden nejlepší skladatel nebo jeden nejlepší interpret. Ale ve světě obchodu je to ten, kdo má nejvyšší honorář.“